Hrebenar - Herec

Z Exotopedia
Přejít na: navigace, hledání


Hrebenar není jen takový ňouma, ale tvrdí, že je dokonce velmi nadaný, ndoceněný herec...


Být na chvíli komediantem.....


Být na chvíli, na maličkou chviličku komediantem a bavit lidi, to je to o čem občas sním.V paměti se mi míhají nezapomenutelné zážitky ze střední školy. Na občanské nauce se každou hodinu sehrávaly divadelní skeče. Cvičil se tak projev a vystupování studentů.


Byla to taková moje hodina, ve které jsem zapomněl na všechny starosti, bolesti, dokonce jsem určitým způsobem zapomněl, že jsem zdravotně postižený. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Seděl jsem na svém vozíku v první lavici, se zájmem sledoval co se bude dít.


Přišel kantor, náhle řekl: "Tak třído, dnes si vyzkoušíte takovou scénku. Přehrajeme si různé situace na úřadu práce. Tak kdo chce být zlým úředníkem?" . Nikdo se nehlásil. Svým přísným učitelským pohledem a rázným hlasem najednou zaznělo: "Když se nikdo nehlásí, tak úředníkem bude tady pan Hrebenar a támhle slečna Čvančarová. Vy ostatní budete žadateli. Tak honem pojďme na to. Pane Hrebenare, pojďte já vám pomohu".


Než jsem se rozkoukal, už jsem s vozíkem stál před všemi dětmi. Vedle mě seděla kráska, mnohdy opovrhující mou přítomností. Kolikrát jsem od ní slyšel na mou adresu nepěkná slova vystihující můj handicap a údajné šprťáctví. Kolikrát tato šestnácti letá dívka naváděla ostatní. A teď s ní mám hrát divadélko?


No moc se mi do toho nechtělo. Show tedy začala. Ona byla strašpitel, mlčela. Ujal jsem se tedy role první já. Vymýšlel jsem zápletku, hrál, vymýšlel slova, zkoušel být vtipným. Lidé se bavili, začali se dokonce smát. Po pár minutách nervozita spadla. Jal se mě nádherný pocit, pocit štěstí, přestal jsem se na chvilku cítit méněcenným. Najednou zmizely uštěpačné poznámky, přestal jsem být šprtem. Stalo se cosi záhadného. Dva zprvu neslučitelné světy zdravých a handicapovaných se spojily. Dodnes vzpomínám na to jak jsem byl šťastný.


Rázem se ze mě stal někdo jiný. Pro všechny žáky jsem byl během vystoupení normálním klukem, možná trošku střeleným, který se nebojí vystoupit před publikem. Klukem, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe. Učitel si toho zřejm všiml, protože skoro každou hodinu jsem takto vystupoval.


Tu tam jsem sehrál roli miliardáře, jindy zase zloděje, zlého manžela usurpující svou ženu. Pokaždé jsem chtěl, aby i někdo jiný šel hrát, ale třída si vymohla mou účast.


Tehdy na střední škole jsem poprvé a naposled okusil prkna co znamenají svět. Škola si naplánovala divadelní vystoupení v pravém divadle. Pan učitel měl vybrat adepty. Dva týdny mě přemlouval k účasti v divadle. Byl jsem totiž tehdy jediným handicapovaným studentem na škole. Proto se mi moc nechtělo. Sliboval, naléhal, až jsem tedy s mou účastí souhlasil.


Jednalo se o dvouhodinové představení, já měl ztvárnit jednu z hlavních rolí. Říkal jsem si: "To je neuvěřitelné. Já v hlavní roli? Jak je to možné? Nestala se někde chyba?". Neumíte si představit jak jsem byl nervózní. Celou noc před představením jsem nervozitou ani nespal. Míjely se tehdy ve mně dva pocity: pocit strachu a zároveň nezměrné radosti.


Já ve středu zájmu? Pan učitel spolu s jedním asistentem divadla mě vynesli s vozíkem na pódium, tedy zprvu před oponu. Okem jsem nakoukl do řad lidí, řekl jsem si: "bože tolik lidu tam je". Na představení přišla celá škola. Byli tam všichni.


Pan učitel zahájil představení a já vjel na pódium, krve by se mě tehdy nedořezali. Začal jsem tedy hrát. Během chvilky jsem už nervózní nebyl, hrál a hrál jsem. Tak jsem si to užíval. Tehdy alespoň na chvilku jsem měl ten malý kousíček světa u nohou, tedy u kol vozíku. Na dvě hodiny mezi ostatními žáky, učiteli a kolegy na pódiu zmizela ona neviditelná hranice. Na moment nebyla hranice zdravý - postižený, byl jsem stejně důležítým, stal se ze mě rovnocenný partner.


Dodnes na to vzpomínám. Jaké to bylo super, ten potlesk, učitelé stáli a tleskali, byla to krása. Takový okamžik se už nikdy v mém životě neopakoval, takový pocit euforie a štěstí jsem už nikdy nezažil. Děkuji životu, že jsem ho mohl prožít.