Hrebenar ridicem

Z Exotopedia
Přejít na: navigace, hledání


Když jsem dělal autoškolu


Na svou první jízdu autem v autoškole si pamatuji velmi dobře. Neumíte si představit ten pocit, který jsem během své první jízdy zažíval. První jízda byla pro mne velmi stresující. No ono se není čemu divit, předtím jsem jezdíval pouze jako spolujezdec, nikdy jako ten hlavní kdo má řídit auto.


I přes to, že je tomu již 10 let, tak si onen inkriminovaný okamžik pamatuji do všech detailů. Byl to pro mne velmi osudový den. Tedy alespoň takto jsem ho chápal a cítil. Uvědomoval jsem si, jak velkou zodpovědnost řízením 1.5 tuny vážícího stroje přejímám. Jako většina přiblblých nápadů, tak i tento vycházel z mé hlavy. Touha po nezávislosti a vidina onoho řidičského oprávnění mi do žil nalévala novou mízu naděje, že snad přeci jenom nebudu omezovaný svým tělem. Jo tehdy v devatenácti člověk má spoustu utkvělých představ, které jsou poté trošku ve skutečnosti jinak. Auto, ten pro mě jinak skvělý prostředek ke svobodě se stal na pár měsíců středobodem mého snažení.


No dobře, nápad tady byl, ale bylo zde několik překážek. První byla matka, která samozřejmě nesouhlasila, ale po několika dnech naléhání i ona pochopila, že auto je dobrou náhradou nohou, která se do budoucna vyplatí. Dalším velkým problémem bylo zjistit, kde je možné si udělat autoškolu na ruční ovládání. Byl jsem zprvu naivní a myslel jsem si, že každá autoškola toto umožňuje. Bohužel tomu tak nebylo. Maminka mně v tomto hledání možností a vůbec s pomocí zařizováním kolem toho nijak nepomáhala. Říkala: "když jsi si to vymyslel, tak si to zařiď".


Dnes ji chápu, nebyly peníze na autoškolu, nikdo nevěděl nic o tom kde, co, kdy. Dobrá, tak když nevím kde je ta autoškola, zajedu k neuroložce a poprosím ji o radu. Tak jsem také udělal. Jedna autoškola byla v Praze a druhá při Rehabilitačním ústavu Kladruby. Jinde nikde nic jiného nebylo. Vzpomínám si, jak mě tato informace od paní doktorky zarazila. Paní doktorka mě ujistila, že dostanu žádost na rehabilitační ústav v těch Kladrubech a během tohoto pobytu si udělám řidičák. Souhlasil jsem. Ale kde ještě sehnat ty peníze na tu autoškolu?


Ve vchodě bydlel podnikatel a mě nenapadlo nic jiného, než na něj zazvonit a promluvit si s ním. Nikdo, ani maminka, nedoufali, že uspěju. Jak se všichni divili, když jsem přišel s tím, že pan podnikatel vše zaplatí a navíc ještě poskytne auto na cestu do a z Kladrub. Abych řekl pravdu, ani nevím jak se mi to podařilo. Prostě asi hvězdy byly ke mně natočeny a štěstí si zrovna sedlo na toho bláhového vola dychtícího po lepším životě.


Tak už tomu nic nebrání, v červenci o prázdninách se jede na dva měsíce do neznáma. Dva měsíce, které změní můj život, dva měsíce kdy se naučím tolik důležitou věc. Tolik jsem se těšil. Dodávka pro mě přijela a já si jel vstříc lepším časům. Říkal jsem si: "kdy něco podobného zažiju? Koukej si to všechno užít, Teď pro tebe začíná nová naděje, važ si téhle chvíle". Ve vzpomínkách se mi vykresluje ta velká budova s podloubími v Kladrubech.


Vykresluje se mi ten pokoj se šesti postelemi, oprýskanými až to nebylo hezké. U postele jsem si složil vozík, naskládal věci do skříňky a těšil se na nadcházející řidičský kurz. Druhý den se dozvídám, že začíná výuka. Beru si tedy s sebou knížku autoškoly, kterou jsem si tehdy zakoupil. Poprvé jsme se seřadili před vchodem do ústavu. Nervozita po ránu začala stoupat. V dálce vidím favorita jak se blíží.


První den spočíval v něčem, co jsem vůbec nečekal. Žádné seznamování se s teorií, ale rovnou nasednout do auta a jet přímo na velké parkoviště a tam chvilku jezdit mezi auty. V ten okamžik jako kdybyste mě polili vařicí vodou. Já, který nikdy nic neřídil, má jezdit mezi auty? Hlavou mi putovaly všechny možné myšlenky. Říkal jsem si v duchu, že buď učitel se zbláznil, nebo snad že já jsem totální cvok když to tak udělám.


A cvokem jsem tehdy asi byl. Když na mě přišla řada, přijel jsem k autu vozíkem, přesunul se do auta. Krevní tlak jsem měl neskutečný. Začal jsem se potit neuvěřitelně. Vedle mě usedl učitel. Začal mi vysvětlovat jak se rozjet a tak dál. Byl jsem tak nervózní, že jsem instruktora jízdy, toho obtloustlého padesátníka poslouchal jen napůl. Představoval jsem si jak autem vrážím do jednoho auta a pak do dalšího. Potil jsem se jako před popravou, a možná jsem se tak i cítil. Učitelský otočil klíčkem v zapalování, já zatlačil na to malé kolečko na volantu znamenající cosi podivného jako plyn. upocené ruce devatenáctiletého mladíka začaly točit volantem. Sláva auto se rozjelo a po chvilce chcíplo, takto to udělalo dvakrát a poté jsme se skutečně rozjeli. Přede mnou se rozevřelo velké parkoviště plné aut, a já měl mezi uličkami jet. Naštěstí se nic nestalo. Vše jsem zvládl, ale nikdy v životě mi doba strávená v autě nepřipadala tak dlouhá jako tehdy. Když jsem na konci jízdy odcházel z auta, tak má záda i pozadí bylo mokré jako kdybych se koupal, tak moc jsem se tehdy bál. O to větší radost jsem měl z toho, že jsem vše zvládnul.


Dnes na to vše vzpomínám s velkým sentimentem. Na Kladruby vzpomínám velmi rád. Vzpomínám na to, jak s námi mladé sestřičky jeli na procházku, na to jak s námi dováděli samozřejmě vše ve vší počestnosti a radosti. Vzpomínám si, jak jsem podzemními chodbičkami kladrubského rehabilitačního ústavu uháněl vozíkem jako šílený velkou rychlostí a pocit štěstí byl na maximu. Když nebyla výuka, tak jsem zajel sám do lesa a půlku dne strávil v něm. Bylo to nádherné, krásné časy, ve kterých jsem poznal spoustu skvělých lidí. Například starší paní, která si ráda povídali a tak jsme vykládali o životu a o světu. Tehdy jsem se poprvé setkal s Araby a mohu potvrdit, že jsou opravdu pohostinní, zvali všechny na čaj do svého stanu, někteří si i rádi promluvili. Ať si o nich říká každý co chce, s postiženými mají soucit.


Jo, kladrubský pobyt vedle úspěšně složených závěrečných zkoušek ve mně zanechal krásný dojem. Tolik hvězd kolik jich na tamějším nebi bylo jsem nikdy v životě neviděl. Poprvé jsem tam na vlastní oči uviděl krtka, netopýra visícího na stromě, skákající armádu malinkých žabiček. Celý pobyt tam byl super. Dokonce i ty strmé silnice, které mi mnohdy daly zabrat, i na ty vzpomínám rád. Můj návrat domů byl heroickým. Za dva měsíce výcviku jsem tedy přišel na úřad žádat o vydání řidičského oprávnění. S jak velikou hrdostí jsem si ten kousek plastu nesl domů si neumíte ani představit. Dnes mi ani nepřijde, že je to už deset let. Za celou dobu ježdění s autem se musím pochválit, že jsem bez jediné dopravní nehody. Akorát jsem s prvním autem omylem nacouvnul do lavičky a trošku pochroumal světlo, které se v servisu vyměnilo a bylo zase vše v pořádku.


Doufám, že i další kilometry budou bez nehod. Dnes si neumím představit jaké by to bylo bez auta. Zdraví se oproti tehdejší době zhoršilo a tak pokaždé mile rád použiji auto.