Maminko, mohu odejít?

Z Exotopedia
Přejít na: navigace, hledání


Autentická kopie, ze smazaného blogu na iDNES.



Maminko, mohu odejít?


Maminko, vidíš to sama, říkáš, že mě připravuješ na život o samostatnosti a potom se měníš v hysterku, sirénu a nezkrotný živel citů. Nejsem snad také člověk? Nejsem snad lidskou bytostí, která má právo realizovat své ideály? Kdepak jsi přišla na to, že člověk je věcí. Kde jsi přišla, že právě já musím něco splácet? Ano jsem postižený. Nebýt tebe, byl bych úplně jinde, nebyl bych tou bytostí, kterou jsem nyní.


To všechno je obrovská pravda. Ano, souhlasím je to tak. Jsem nemocný a ty ses musela starat. Kvůli mě nemáš chlapa, kvůli mě jsi se upnula na svůj vypiplaný lidský uzlíček. To všechno chápu. Ale copak já za to mohu? Znamená to snad, že já jsem tím, kdo musí mlčet? Kdo si musí nechat ničit život? Kdo musí přihlížet tomu tvému necitlivému počínání? Pokaždé spíš působíš jako slon z porcelánu. Přijdeš, vydáš rozkazy, neptáš se co já na to. Všechno je v pořádku. Ty budeš spokojená , ochráníš svého synáčka. Nezajímá tě jestli o to stojím, jestli souhlasím, musím se podřídit.


Copak toto je život? Není to vůbec nic jednoduchého. Ty si představuješ synáčka jako woodoo panenku, do které zapícháváš špendlíčky. Znelíbí se ti, tak ji jdeš ihned upravit. Kolikrát byla ta podivná hádka? Kolikrát jsi na mne stáhla ruku? Kolikrát jsi si před známými a rodinou zahrála na tu správnou a nepochybnou? Už to ani nepočítám. Já vím, já jsem ten, kdo je nejhorší a nejšpatnější. Ten terorista, který ti před ostatními ničí život. Jak jednoduché je označit někoho za viníka. Nechci nic jiného, než kousek štěstí a radosti.


Připadám si jako vězeň zavřený v kleci a ty jsi jako bachař. Jeden okamžik je všechno naše a v další je všechno tvoje a ty můžeš dělat ty své naschvály. Najednou se můžeš chovat jako semetrika. Konečně můžeš opakovat nachvály jeden za druhým. Co nejvíce mě ponížit a co nejvíce mi ublížit. Sama mě odkopáváš, sama pohřbíváš mou synovskou lásku.


Jak k tobě můžu cítit nějaký cit, jak můžu být s tebou šťasný, když mě nenecháš se nadechnout? Udělal jsem jednu obrovskou chybu. Pustil jsem tě příliš blízko k sobě. Dovolil jsem nevědomky projevovat smrtící lásku. Nyní mi vyčítáš každou životní chybu. Ano, několik mých samostatných kroků bylo naivních a špatně provedených, ale přesto nemusím o těchto poklescích poslouchat každý den.


Všeho čeho je moc, je až příliš. Toto mě už ani trochu nebaví. Chci začít žít život normálně. Oznámil jsem ti že odcházím. Co se poté stalo? Začala jsi připravovat půdu pro sebe. Využila jsi své zaslepenosti. Využila jsi toho, že máš kolem sebe lidi, kteří tě podpoří. Byla jsi obrovská hrdinka. Napadení jsi zatajila za obyčejné facky. Nakonec jsi vyhrožovala zabitím pejska. Vyhrožovala jsi, že mi sebereš byt a já skončím na ulici. To všechno jsi dělala. Zatáhla jsi do této nerovné hry cizí lidi, kterým do tohoto nic není. Radili ti jak se spojit proti tomu spratkovi.


A on zůstal sám v boji s psychikou totálně dole. Přemýšlel o sebevraždě, přemýšlel o dalším životě. Chtěl jenom odejít, toužil po novém životě, ve kterém se nemusí dotazovat zda si smí vzít kamarády k sobě, zda může jet tam či onam. Ve třiceti už opravdu chce být svobodný.


Ten kluk je postižený. Stačí že nosí za sebou obrovský balvan nemocí. Nyní platí další daň. Je postižený a je tedy okolím přesvědčován, že jeho povinností je starat se o matku, i když sám nemůže. Ještě nenastal ten okamžik, přesto musí sám jako poustevník žít vedle otrokyně, která si žije podle své volby. Ostatní mají právo a nárok na kvalitní život, jenom on, protože je postižený, musí trpět a strpět všechno. Pomalu si tak ten synáček připadá jako týraný manžel bez jakéhokoli zastání.


Jak je trapná tato situace. Ten pán nikdo leží na gauči a přemýšlí kde udělal chybu. Ten podivín sbírá odvahu a když ji najde, tak najednou je napadán všemi. Matka to chce tak, matka to chce onak. Nyní nezáleží jako vždy na tom, co chce ten kripl, o kterého se musela ta matka starat. V jeden okamžik se dozvíte jak jste na tom světě zbytečný, jak moc jste podělal té matičce život. Teď přeci nemůžete odejít. Nesplatil jste dluh. Každá minuta zničeného života nejspíš znamená nějaké promile dluhu dolů. Jak dlouho tento dluh budu ještě platit?


Ne, tak dál to nejde. Člověk se nemůže stále dokola nechávat urážet. Stále dokola se nemůžete nechat používat jako figurka na šachovnici. Nejsem žádná panenka, žádná hračka, která nikdy nic nesmí. Najednou se po jedné z mnoha hádek cítím jako návštěvník muzea. Nic mi nepatří, dokonce ani ten život. Upsal jsem se snad ďáblovi svou krví? Moje tělo i duše nikomu nepatří, ani tobě, milá matko. Patřím jen a jen sobě. Děti nejsou žádným majetkem, ale darem, který se vychová aby se mohl pustit do světa k dalšímu životu. Je to snad jenom proto, že jsem chybný výrobek?


Je krásné, že myslíš na to, co bude s tebou, ale ne na to co je se mnou. Mně můžeš pokazit celý život. Jen zvesela do toho. Jsem jen kousek kůže, která nic necítí. Jsem ten, na kterém si můžeš léčit své komplexy? Ptám se kdo vlastně jsi a jak jsi se změnila od okamžiku kdy jsi mě porodila a vychovala. Kde je ta rozumná matka? Upřednostňuješ svůj strach ze samoty, před mým životem. Citově vydíráš, vynucuješ si své jenom abych změnil svůj úmysl opustit tuhle zlatou klec.


Moje zdravotní omezení a potřeba cizí pomoci ze mě nedělá nesvépravného a nelidského člověka. Ty matičko chceš, ty matičko požaduješ, ale sama nic nedodržuješ. Jakýmkoli požadavkům jsi se vysmála. Nehodláš respektovat mé soukromí. Neustále opakuješ, že všechno co je moje je i tvoje, ale to není pravda. Žiješ ve velkém omylu. Proto vzniká menší revolta. Protože mě dusíš a trýzníš, proto všechno nehodlám pokračovat v tomto nedobrovolném svazku.


Už skončilo to období, kdy jsem byl tím kdo je postavený níže a musí blahosklonně snášet všchno co si usmyslíš. Za svou samostatnost klidně spálím všechny mosty. Klidně budu odpadlíkem, jen alespoň na chvilku zažiju svobodu a samostatnost. Mám přátele, kteří mi pomohou, kteří mě podrží. Mělas tolik šancí, tolik možností jak vše napravit. Nenaslouchala jsi, zkoušela jsi hrát svou hru před tím, abys poslouchala mé tóny. Toto není život, ale adaptace na tvou hru.


Jiří Hrebenar | neděle 23. říjen 2011 05:04