Sexuální zneužívání zdravotně postiženého dítěte je nejhorší čin

Z Exotopedia
Přejít na: navigace, hledání


Autentická kopie, ze smazaného blogu na iDNES.



Sexuální zneužívání zdravotně postiženého dítěte je nejhorší čin


Sexuální zneužívání dětí je samo o sobě velmi nechutné a nebezpečné. Tím více pokud k takovému činu dochází u zdravotně postižených dětí. Tato velmi smutná oblast je jakousi černou zónou, do které nevidí sociální úředníci, policie ani jiné další orgány mající ochránit životy a vývoj dítěte. Podíváte-li se do přístupných statistik, zjistíte nehorázná čísla odhadů o počtu obětí sexuálních zneužívání. Největšími aktéry takového chování jsou samotní rodiče, nebo osoby pověřené péčí o zdravotně postižené děti. Co takového jedince vede k tak odporným činům?


Na to se dá velmi těžko odpovědět. Máme tu jednoho velmi závislého tvorečka. Je nějak omezený vlivem svého zdravotního postižení. To že je omezený neznamená, že musí být nějak inteligenčně opožděný. Nepleťme si v tomto třeba vývojové opoždění z důvodu nefunkčnosti některých částí těla s opožděním inteligenčním. Takové zdravotně postižené dítě je díky svému handicapu oddělené od kolektivu. Když přijde k písku, tak tam zůstane samo, protože ostatní rodiče nechtějí, aby si to děcko hrálo s jejich drobečky. Dochází k sociální izolaci a k velkému upnutí se na rodiče, většinou matku.


Sexuálního zneužívání si mnohdy ani nejbližší okolí nevšimne. Koho by napadlo, že ta tolik pečující osoba je také tou zneužívající? Matka se při koupání více dotýká pohlavních orgánů, naschvál je stimuluje, vyvolává třeba u chlapců automatické projevy při stimulaci pohlavních orgánů, matka ve své zkažené duši cítí jakési svoje vlastní uspokojení. Má tady hračku, která je kdykoli k mání, která je dost slabá na to, aby se bránila. To nikdo nevidí. V té koupelně je jenom dítě a rodič. Ten malinký tvoreček dobře ví, že penis v matčině ruce nebo prst ve vagině dcery není nic správného. Ta děcka si velmi dobře jako každý jiný uvědomují co se jim děje. Tedy pokud nehovoříme o velmi silném psychickém handicapu. Nelíbí se mu to, ale ono to dítě přeci věří rodiči, a tak hledá vinu samo v sobě. Co je s ním špatně, že se mu ta masturbace prováděná matkou nelíbí? Proč se mu nelíbí, když rodič v noci přijde do postele a začne to dítě líbat a osahávat? Proč se mu nelíbí, když po hygieně se pečující osoba svými ústy a jazykem věnuje jeho uším a prstům?


Ve velmi ranném věku to dítě neví, že je to špatně, pouze to tuší. Až později zjistí, že je to všechno hodně ale hodně zlé. Tomu komu věřil, tomu kdo byl jeho svět, najednou nemůže věřit. Je na něm závislý, bez něj se nevykoupe, bez něj se nenakrmí, bez tohoto trýznitele nemůže žít. Nenávidí ty chvilky, kdy rodič vstoupí do pokoje svlékne své děťátko donaha a pohraje si s jeho nádobíčkem s tou argumentací, že je to kvůli jeho zdraví. Najednou si oběť násilí říká: "je to moje vina, měl jsem se bránit, možná protože jsem postižený, tak proto se mnou maminka nebo taínek spí, možná že mě má rád, a tak se se mnou každý večer pomazlí". Potom ve starším věku dochází ke hněvu na rodiče, že toho či tu přivedli na svět postiženou nebo postiženého, a tak musí s ním nebo s tou být zacházeno jinak.


Musí to být strašné. Oběť žije vedle tyrana, který se tváří jako nejvyšší andělské vtělení. Vždyť o nic nejde, jen každý den dojde k opakovaným znásilněním. Jen každý den dojde k ukojení sexuální vášně jednoho zvrhlíka. Děcko ráno, když nemusí do školy, raději dělá, že spí. Bojí se, až přijde do pokoje ta osůbka a začne o něj "pečovat". Na internetu jsem četl jeden velmi smutný příběh chlapce vozíčkáře, který byl zneužívaný matkou. Ta o něj pečovala odmala. Už jako malý byl třeba třikrát za den svléknutý donaha, maminka ho líbala a potom mu vzala jeho penis jeho ruky a masturbovala s ním. Vše odůvodňovala tím, že potřebuje procvičit jeho předkožku, že to tak maminky dělají.


Opravdu je to velmi sugestivní příběh. Ten kluk tam popisuje svoje pocity totálního ponížení a ztráty sebeúcty. Popisuje, že se cítil jako lacinná, s odpustěním, kurva. Potom ho vzala do vany a tam pokračovala, aby večer v pyžamu mohl vedle ní ležet a ona aby ho mohla coby devítiletého líbat a osahávat na intimních partiích. I když to chlapec řekl komukoli, tak mu nikdo nevěřil. On byl ten postižený, který měl v hlavě nepořádek a nevěděl co se děje. Matka to všechno popírala. Sám poisuje, že svůj penis nenáviděl.


Po dobu několika let je ničena duše dítěte, aníž by si toho někdo zodpovědný všiml. Tíché násilí vykonávané na postiženém je každým ignorované. Podle statistik Policie ČR je nejvíce zneužívaných dětí právě mezi zdravotně postiženými. Sami odborníci uvádí, že statisticky získané hodnoty jsou pouhým vrcholem ledovce celého soukolí. Existují i případy, kdy je dítě zneužívané oběma rodiči, nebo ten druhý tomu klidně přihlíží. Opět použiju jeden příběh uvedený na internetu:


"seděl jsem svlečený na židli, z rohu kuchyně byla slyšet voda natékající do vany. Moje zkroucená chodidla chladla, zatímco matka sahala na můj penis a varlata. Nade mnou stála babička, zatímco matka začala masturbovat s mým penisem. Dokonce radila mojí matce jak to má dělat. Bylo mi 14, hodně jsem se styděl, myslel jsem, že na mě spadne svět. Penis se mi ztopořil a já měl raději zavřené oči. Poté mě matka naložila na vozík a odvezla do koupelny, kde pokračovala"


Takto líčí své těžké zážitky dnes dospělý handicapovaný. Chce tak informovat o skutečném chování těch, kteří se o ně měli starat. Všechny tyto způsoby zneužívání mohou vést k vážným psychickým poruchám, ve smyslu depresí, úzkostných poruch, poruch příjmu potravy a rozličných psychosomatických nemocí jako jsou například bolesti břicha, hlavy, či poruchy spánku. Mnohdy se oběť pokusí o sebevraždu. Čím to je, že děti zdravotně postižené třeba nechtějí nikomu říct o svém trápení? Je to především obava ze ztráty péče, obava ze msty, strach z trestu, obava z odmítnutí, obava že jim nikdo neuvěří, strach ze ztráty rodiny, strach z vyloučení z kolektivu. Mnohdy je zdravotně postiženému samotnými trýzniteli vykládáno o nebezpečných ústavech a jak je tam s dětmi zacházeno. Zneužívané dítě se bojí umístnění do takového zařízení, a tak raději volí cestu utrpení.


Existují dokonce případy, kdy jsou děti znásilňovány a zneužívány až do pubertálních let. Nikdo si toho nevšiml, protože dítě mlčí. Utápí se v depresích a ostatní si myslí, že tyto deprese jsou způsobené jeho postižením. Zdravotně postižený, který je sexuálně zneužívaný, má celoživotní psychické potíže: deprese a úzkostné stavy, ve kterých se mu ve snu vrací dávné dětské zážitky. Velmi často kvůli svému postižení je handicapovaný nucen i nadále žít s násilníkem. Tento násilník už třeba nic z toho nedělá, ale kdysi dělal a třeba po několik let. Ani nyní v době dospělosti nemůže oběť vystoupit proti matce či otci, protože oni jsou pokládáni za světce, kteří oddali svůj život tomu zdravotně postiženému. Mnohdy tak zdravotně postižený mlčí a utápí se ve svém žalu. Dokonce i po patnácti letech, po zneužívání, může dojít k sebevraždě kvůli sexuálnímu násilí, které kdysi bylo.


Jak ještě dlouho bude násilníkům procházet ničení lidských duší a jejich těl? Chtějí úřady v tomto vůbec konat? Pokud je zdravotně postižené dítě, které bylo zneužívané, je dáno do ústavu sociální péče a spolu s tím je umístněno třeba do zvláštního školství, a to i když chodilo do klasicé školy a tam prospívalo. Stát tak znovu dodatečně poškodí zneužívaného. To dítě je na tom velmi špatně psychicky a ještě k tomu má zničený život, ve kterém se později těžko uplatní.


Sexuální zneužívání zdravotně postižených dětí je tím nejhorším co se může kdy stát.


Jiří Hrebenar | pondělí 2. leden 2012 02:44