Skutečnými hrdiny nejsou handicapovaní atleti

Z Exotopedia
Přejít na: navigace, hledání

Autentická kopie, ze smazaného blogu na iDNES.



Skutečnými hrdiny nejsou handicapovaní atleti


Nejsem tím adrenalinovým zdravotně postiženým, kterého tak rádi ukazují v televizi. Neumím na vozíku salta, neumím žádné kaskadérské kousky na berlích, tedy pokud do nich nepočítáte umělecky podané pády, kterých je bezpočet. Jsem jenom nudná šedá myš žijící si svůj skromný život. Nejsem žádný ten z postižených lidí, kteří skáčou padákem, nebo provádějí nějaký sport. Ano, tito lidé jsou jistě úctyhodní a zaslouží si obdiv, o tom žádná polemika.


Sám jsem si několikrát vyzkoušel na vozíku několik sportů a je to velmi namáhavá činnost. Ne každý ji může dělat. Média mě v tomto ohledu zlobí svým zkracujícím pohledem. Jakoby v těchto pořadech říkala: "podívejte se na senzaci, tihle se poprali se životem, něco dokázali a ti ostatní, kteří nesportují jsou nuly". Sám to vidím při svém blogování. Kolikrát mi bylo předhazováno, že já jsem nicka jenom proto, že nejsem frajer jedoucí o dvou kolech na mém vozíku.


Jak jednoduchý pohled na věc je podávaný lidem. Televize ukazuje něco naprosto výjimečného, a tím uráží ostatní zdravotně postižené, kteří svádějí hrdinství a bitvy daleko důležitější a vážnější než je nějaký sport. Hodnoty lidí se mají extrahovat pouze na úzký malinkatý svět. Hrdinným zdravotně postiženým je podle televize ten, kdo vystudoval vysokou školu, provádí adrenalinové sporty, nemluví o svých potížích, cestuje po světě a hraje si na Cassanovu.


Toto je trochu pokřivený pohled na svět. Nemyslíte? Ano, teď se dozvím od mých komentátorů, že sporty lze provádět, a to dokonce i bez finančních nákladů. To říká kdo? Zdravý člověk, který o věci nemá ani tušení, nebo zdravotně postižený mající přístup k organizacím a penězům? Většina zdravotně postižených je velmi chudých, žijí z koruny na korunu, nemohou si dovolit nějaké drahé vozíky, nemohou si dovolit platit členské poplatky ve sdruženích, nemohou si dovolit platit drahé vybavení. Kolikrát takové sdružení ani není v bydlišti zdravotně postiženého.


V médiích hovoří o báječných aktivitách, neříkám, že bych je nechtěl dělat, ale buď na ně nemám zdravotně, nebo na ně nemám finančně. Znamená to snad, že když nedělám žádnou z těchto činností, jsem tedy tím podivným handicapovaným poddávajícím se své nemoci? Každý zdravotně postižený, který se smířil se svým postižením je hrdinou. Obrovským hrdinou, protože do jisté míry vyhrál sám nad sebou. Tato výhra pro mediální svět nic neznamená. Kolik denně takových hrdinů vznikne? Hodně moc. Toto dokáže ocenit pouze ten, kdo zažil v životě mnohé.


Sáhl jsem si několikrát na samé dno, pobyl na něm velmi dlouho, zažil pubertu s postižením, několikrát stál mezi branou na onen svět a pozemským bytím. Mohu vám říct, že nejhorší válkou je válka sama se sebou. Ono srovnání se sebou samým je opravdové hrdinství. Každodenní svět handicapovaných je totálně odlišný od života ukazovaného v médiích. Pamatuji si na období, kdy nevětším vítězstvím bylo, když jsem zvedl lžičku a byl se schopný sám najíst. Tenkrát tento úkon byl pro mě obrovským hrdinstvím, velkým vítězstvím. Nějaká škola, akademické tituly, to všechno šlo do pozadí.


Každého z nás táhne dopředu touha žít, touha nebýt závislý na druhých lidech. Skuteční hrdinové jsou úplně jiní lidé, než které vídáme v televizi. Nabušení atleti, kolik jich mezi námi je? Zkuste si žít s nějakým vážným omezením, zkuste si svázat nohy a zkuste se tak pohybovat, zkuste žít v těle sedmdesátiletého člověka i když je vám třicet let. Uvidíte a poznáte pravdu jak je to s tím hrdinstvím doopravdy. Jsou snad ti vysokoškoláci s handicapem lepšími lidmi než ti, kteří nemohou studovat? Mám vysokoškolské vzdělání, jsem snad lepší?


Jasně, já se nevěnuji sportu, nejsem tím hardcore vyznavačem. Jasně, nehodím se do mediálních šuplíků. Ale to se do nich nehodí 95 % zdravotně postiených a přesto to nejsou žádní poddávající se lidé. Vědí ta média co všechno jsme museli udělat, abychom se dostali na současnou úroveň? Televize neví o rozkrvácených rukou, které se zranily při chození o berlích, nevědí o radosti z překonání vzdálenosti dvou metrů po vlastních nohou, nevědí nic o radosti z možnosti otočit se na posteli sám, nevědí jaké to bylo překonávat smrt. Nevědí o dalších desítkách a stovkách velkých výher a bojů za život.


Televize, noviny vše paušalizují a znevažují. Obyčejné mnohem větší a důležitější boje jsou zamlčovány, jenom proto, aby cíleným mediálním tlakem způsobovala deprese a pocity méněcennosti v lidech, kteří nemohou dokázat to, co dokázal ten borec v televizi. Zvláště v pubertě je toto velmi zničující. Bojujete se sebou samým, bojujete s okolním světem a ještě k tomu musíte být konfrontování s někým, kdo má jiné ekonomické postavení, kdo předvádí něco, co se nedá srovnávat s tím co jste prožil vy sám. Tehdy to nechápete a padáte do méněcennsti.


Dnes říkám: "fajn, jsem tím neschopným, nezapadám do těch televizních kolonek. No a co, já vím co jsem udělal, vím o čem byla celá ta cesta životem a média mi můžou, víte co...". Ano, SHOW MUST GO ON. To je pravda. Tato věta je hlavně o soukromých bojích a překonávání sama sebe, překonávání překážek. Je to o obyčejné touze žít. Sám jsem si slíbil, že budu bojovat do poslední chvíle, do posledního momentu. A tak to má většina handicapovaných.


Já osobně držím všem nejmenovaným zdravotně postiženým hrdinům palce a přeji jim mnoho síly. Život je nespravedlivý, je těžký a skutečnými hrdiny jste vy všichni, kdo svádíte životní boj s handicapem.


Jiří Hrebenar | středa 7. září 2011 03:08